1(9)

Karin Pisaříková: Black sea, brown pearls

Výstava, která byla má první po příjezdu do Japonska.

Zpracovala jsem v ní první pocity - byl to slaný pach moře po přistání na letišti Narita a pach vlasů z kadeřnictví vedle bytu, do kterého jsem se nastěhovala.

Zjistila jsem, že díky tomu, že neumím číst obrázkové písmo a nedomluvím se, nesmírně zintenzivnily mé ostatní smysly, jako je čich a chuť. Vrátila jsem se do fáze dítěte - objevitele nebo psa. Potraviny bylo třeba ochutnávat, neboť vizuálně klamaly - zelená barva koláčků s příchutí čaje, fialový džem z fazolí nebo sladké bramborové lupínky mě několikrát přinutily zaklet.

Vedle mého bytu byl podnik s vývěsním štítem ve tvaru červeno-modro-bílé rotující tyče. Vypadala jako obrovské lízátko, ale dobře známý pach trvalé a mokrých vlasů byl nezaměnitelný.

Začala jsem si proto dělat foto-deník a psát teorie, dokud byly dojmy čerstvé. Teorie byly většinou návody, jak zabránit frustraci ze střetu s kulturou, která moc neodpovídá mému naturelu.

Věřím, že jediná metoda jak přijmout nový model je vzdát se toho starého a i toto téma se na výstavě opakovalo.


Jednou z teorií proti vzteku byla tabulka, co můžu dělat v Japonsku a co v Čechách.

Co nemůžu v Japonsku, je smrkat na veřejnosti, ALE můžu srkat polévku.

V Čechách považuji za morální povinnost stoupnout v metru, stojí-li nade mnou starý člověk, Japonsko vyznává heslo mládí vpřed, ale za to nesmím ve vlaku telefonovat....atd. atd.

Vyzvala jsem návštěvníky galerie, aby se připojili a psali na zeď vlastní příklady....